Agility - psí sport nejen pro psy

„Hop, skrz, nahoru, pomalu, zóna a bum, jó, ta je šikovná!!!“

Ne, nebojte se, nezbláznila jsem se, ale tyhle a ještě další výkřiky můžete slyšet z úst nadšených majitelů psů, kteří se, většinou v kopačkách, se svými miláčky proplétají mezi spoustou překážek na parkuru a snaží se navést svého psíka správným směrem. Takhle nějak vypadá trénink agility, což je psí sport, který se vám pokusím v následujících řádcích přiblížit.




Agility je poměrně mladý sport, který vznikl v roce 1978 v zemi milovníků koňských parkurů a dostihů, v Anglii. Psí parkur, používaný při agility, se od toho koňského samozřejmě liší. Kromě klasických skokových překážek musí psi zvládat i různé tunely, přeběh přes kladinu či áčko, průskok kruhem, zhoupnutí se na houpačce, prokličkování slalomem atd.

Asi Vás napadá, jak má chudák pes vědět, kam běžet dál. Od toho tu je psovod, který pouze slovními povely a ukazováním rukou provádí psa tratí. Překážky na trati musí být absolvovány ve stanoveném pořadí, člověk se svého mazlíčka nesmí dotknout a běhá se na čas. Soutěží se ve třech velikostních kategoriích: small, medium a large. Pro představu v kategorii small běhají třeba čivavy, ratlíci, papiloni atd., do media patří border teriéři, bíglové a do large všichni psi od 43 centimetrů výše. Všechny výškové kategorie mají i kategorie výkonnostní.




Na rase pejska nezáleží, já třeba běhám s kříženkou maďarského ohaře. Když už se rozhodnete, že začnete trénovat, neznamená to, že musíte automaticky závodit. Pro mě je spíš než výhra na závodech větší odměnou to, když vidím, že to Blážu baví. Agility je totiž sport, který chytne skoro každého pejska a nakonec i jejich páníčky, kteří se při průběhu parkurem se svým svěřencem mnohdy zapotí mnohem víc než pes. Všichni agilitní pejsci jsou daleko pozornější a vnímavější k chování a povelům svých majitelů. Na parkuru zkrátka vzniká mezi psem a člověkem velice silné pouto.